Čtyřicet kilo brýlí. Stovky protetických končetin. Dvanáct tisíc hrnců a pánví. Čtyřicet čtyři tisíc páru bot. Když sovětští vojáci v lednu 1945 prorazili brány vyhlazovacího tábora Osvětim, jejich první kroky směřovali ke skladišti plných věcí cizích lidí. Většina z nich už byla po smrti, zavražděna nacisty v největším vyhlazovacím a koncentračním táboře holocaustu.
V prvních momentech si sovětští vojáci mysleli, že je tábor opuštěný. Všude bylo ticho a nikde nebylo ani živáčka. Brzy ale zjistili, že budovy jsou plné lidí, a to i přesto, že tisíce z nich odešli na smrt, když je Němci „evakuovali“ ve snaze zakrýt své zločiny. Když přeživší vězni poprvé spatřili ruské vojáky, začali se objímat, plakat a děkovat. Byla to naprosto nepopsatelná situace.
„Spěchali k nám, křičeli, padli na kolena, líbali chlopně našich kabátů a doslova nám padali k nohám,“ vzpomínal Georgij Elisavetski, jeden z prvních vojáků Rudé armády, který vstoupil do Osvětimi. Po pěti letech pekla byl Osvětim konečně osvobozen.
Němci už se dlouho připravovali na to, že budou muset vyhlazovací tábor opustit. Uvězněné lidi a dělníky si však chtěli ponechat co nejdéle a dále je využívat jako prodejnou sílu pro společnosti vyrábějící chemikálie, zbroj a jiné materiály a zboží. Koncem roku 1944 narůstala jejich nejistota, proto začali s přemisťováním vězňů do nového pracovního tábora v bývalé ocelárně.
I když si Němci zpočátku nebyli jistí, zda je evakuace nevyhnutelná, začali s ničením důkazů zvěrstev, které páchali. Zavraždili většinu Židů, kteří pracovali v osvětimských plynových komorách a krematoriích, poté zdemolovali většinu popravčích míst. Tím to ale nekončilo. Němci nařídili vězňům zničit mnohé z budov v táboře. Nemluvě o pečlivých záznamech vězňů týkajících se života v táboře. V neposlední řadě začali s přesunem všech věcí, které zpronevěřili během zadržování Židů.
Evakuace tábora – pochod smrti
Když Rudá armáda prorazila německou obranu a začala se přibližovat do okolí města Krakova, rozhodli se Němci k definitivní evakuaci. Naplánovali tedy to, co přeživší označují za pochod smrti. Zdlouhavý nucený pochod z Osvětimi k jiným koncentračním a vyhlazovacím táborům.
Počínaje 17. lednem byli vězni shromažďováni do dlouhých zástupů, kde jim bylo řečeno, že půjdou na západ k území, které si Německo stále drželo. Pochodu se mohli zúčastnit jen lidé v dobrém zdravotním stavu, což byl v táboře relativní pojem pro lidi s podvýživou a nemocemi. Ti, kteří během pochodu padli, byli zastřeleni. Během pochodu smrti, který probíhal v období třeskutých mrazů, bylo takto zabito 15 000 vězňů. Ti, kteří přežili, byli následně naloženi do nákladních aut a otevřenou korbou a poslání dál do německé Říše, kde byli rozmístěni do různých táborů, které byly stále pod německou diktaturou.
Část německých vojáku zůstala v Osvětimi do 21. ledna, aby zničili co nejvíce důkazů. S nimi tam zůstalo 9000 vězňů, většina z nich byla naprosto zdravá. Další se skrývali v naději, že budou moci uniknout. Podmínky však byly více než děsivé, nebylo jídlo, palivo ani voda. Část vězňů uklízela majetek, který vojáci nedokázali zničit, a další část se starala o nemocné.
Voják Rudé armády: „Vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme.“
Mezitím Sověti dále postupovali směrem k Osvětimi, aniž by tušili, že takový tábor existuje. Přitom osvobození Osvětimi nebylo součástí jejich rozkazů, když ale skupina průzkumníků narazila na Birkenau 27. ledna 1945, věděli, že našli něco hrozného.
„Vůbec jsme netušili, čeho budeme svědky,“ vzpomíná sovětský voják Ivan Martynushkin pro Times of Israel. Pak se jim naskytl otřesný pohled: podvyživení vězni za ostnatým drátem. „Vzpomínám si na jejich tváře, hlavně na jejich oči, které prozrazovaly jejich utrpení.“ Když do tábora dorazili další vojáci, byli šokováni tím, co viděli: hromady popela, které byly ještě nedávno lidská těla, lidé žijící v kasárnách, které byly pokryty exkrementy. Podvyživení lidé, kteří onemocněli z jídla, které jim bylo podáváno.
Eva Mozes Kor byla ve věku 10 let, když spatřila vojáky. Byla jednou ze stovek dětí, které zůstaly v táboře, během svého pobytu podstoupila řadu lékařských experimentů. „Vzpomínám si jak nás vojáci začali lítostivě objímat, dávali nám sušenky a čokolády. V ten moment jsem si uvědomila, že nám nescházelo jen jídlo, ale také jsme zapomněli na lidskou laskavost.“ Vzpomíná Eva Mozes.
Právě lidskost a laskavost charakterizovala celý proces osvobození. Šokovaní vojáci pomáhali při výstavbě nemocnic spolu s obyvateli města, kteří se rázem stali dobrovolníky. Po celé měsíce pracovali polští pracovníci Červeného kříže na záchraně přeživších a také jim pomáhali zkontaktovat se se svými blízkými. Přežilo přibližně 7 500 lidí.
Osvětimský velitel pověšen
Osvětim se navždy stal místem, kde přišlo o život nejméně 1,1 miliónů lidí a v roce 1947 se stal také místem, kde byl oběšen Rudolf Franz Ferdinand Höss. Dopaden byl 11. března 1946 Brity, svědčil u norimberského tribunálu v procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem a poté byl předán k soudu do Varšavy. Tam byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen na symbolickém místě – na šibenici za krematoriem č. 1 v Osvětimi.
Zdroj: history.com
